Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .
Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.
Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.
Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a Julie Kochová, předsedkyně Dobrého startu.
Naším cílem v rámci kampaně Z rodiny doletí dál je zvednout zájem veřejnosti a dát nejen politikům otevřeně najevo, že především malé děti do ústavů nepatří. Chceme, aby byl připraven a přijat zákon, který umožní postupně úplně zakázat umisťování malých dětí do kojeneckých ústavů (dnes se jmenují dětská centra) a dalších zařízení.
To, co se naučíme v prvních měsících života, nás ovlivňuje už navždycky. Náš mozek si velmi pečlivě zapisuje naše rané zkušenosti a prožitky. Miminka možná vypadají, že potřebují jen jíst a spát, ale naprosto zásadní je pro ně i pocit bezpečí, který zažívají jen v milující náruči.
Z dlouhodobých výzkumů neurobiologického vývoje víme, že i krátký pobyt v kojeneckém ústavu může na dětech zanechat celoživotní a nenapravitelné následky . Děti z ústavů mají především tzv. poruchu attachementu (citové vazby) , která vede k jejich horšímu zařazení do společnosti, problematickému chování, zvýšeným sklonům ke kriminalitě, nezaměstnanosti a dalším problémům.
Každý rok skončí v ústavních zařízeních na 1500 dětí do tří let.
Chceme, aby každé dítě, pokud se o něj jeho rodina nemůže starat, mohlo jít do milující a bezpečné náhradní rodiny – do adopce nebo do pěstounské péče.
O některé děti se jejich rodiče nechtějí, nemohou nebo neumí starat, přesto si ale k dítěti chtějí ponechat vazbu, která by adopcí (osvojením) zanikla. Pěstounská rodina umožňuje, že tyto děti nemusí být v ústavu. Pěstouni se o dítě starají jako o vlastní a jsou zodpovědní za jeho výchovu.
U přechodných pěstounů pobývá dítě nejvýše jeden rok, kdy od pěstounů dostává veškerou lásku a intenzivní péči. Od přechodných pěstounů odchází zpátky do své původní rodiny, do adoptivní rodiny, nebo k dlouhodobým pěstounům.
Pokud by mohly jít děti rovnou do definitivní rodiny, bylo by to samozřejmě ideální. Nepotřebovali bychom přechodné pěstouny ani ústavní zařízení. Přechodná pěstounská péče ale vznikla, protože k nalezení řešení, které bude pro dítě z dlouhodobého hlediska nejlepší, je potřeba určitý čas. Je nutné počkat, než a jestli se vyřeší situace v původní rodině, než se dítě dostane do adoptivní rodiny, než se vyberou vhodní dlouhodobí pěstouni a tak dále.
Přechodní pěstouni zajistí, že na tuto nezbytně nutnou dobu děti nemusí být v ústavech, ale mohou žít v milující rodině.
Transformace ústavů umožní převést finanční prostředky potřebné na jejich nákladné fungování na prevenci a pomoc ohroženým rodinám. Samotné budovy ústavů a jejich zaměstnanci mohou sloužit právě pro tyto účely. Existuje už k tomu v sousedních zemích i v řadě českých transformovaných ústavů řada příkladů dobré praxe.
Zatímco měsíční pobyt dítěte v kojeneckém ústavu stojí státní pokladnu okolo 70 000 korun, měsíční pobyt stejného dítěte u pěstouna stojí o více než polovinu méně a za měsíční náklady na jedno dítě v ústavní péči by bylo možné podpořit 38 dětí v rodině. Nemluvě o dalekosáhlých důsledcích ústavní péče na celou společnost.
Když se vlaštovka dobře vyšle, doletí daleko, když ne, brzy spadne… Stejně tak i pro děti, které jsou křehké podobně jako vlaštovka z papíru, je dobrý start do života nesmírně důležitý. Chceme také ukázat, že stejně jako vlaštovky nelétají samy, ale v hejnu, i děti, které se samy bránit nemohou, mají velkou podporu veřejnosti , které na nich záleží.